Praha ; 19.-21.11.08

Rozhodla jsem se napsat příspěvek o našem výletu do Prahy. Ale místo toho abych tu řešila památky které jsme navštívili, rozhodla jsem se sem napsat příspěvek o divadlu, které jsme navštívili. Musím říct, že to pro mě byl největší zážitek. Nejlepší hra jakou jsem kdy viděla. Hra se jmenovala pan Polštář. A tak jsem se rozhodla sem dát povídku, která v této hře zazněla a chytla mě za srdce. Příjemné čtení ;)

Pan Polštář

Byl jednou jeden pán, který nevypadal jako obyčejní lidé. Byl asi tři metry velký a celé jeho tělo bylo z nadýchaných růžových polštářů : Jeho ruce byly polštáře a jeho nohy byly polštáře a jeho tělo polštář; jeho prsty byly tenounké malé polštářky, dokonce jeho hlava byla polštář, velký kulatý polštář. A na hlavě měl dvě knoflíkové oči a velká rozesmátá ústa, která se stále usmívala, takže jste vždycky mohli vidět jeho zuby, které byly také z polštářů.Malé bělounké polštářky.

Pan polštář musel vypadat právě takhle. Musel vypadat právě takhle měkce a bezpečně kvůli své práci, protože ta práce byla velmi smutná a velmi velmi těžká... Kdykoli byli nějaký muž nebo nějaká žena velmi velmi smutní, protože vedli strašný život a přetěžký život a právě se to rohodli všechno skončit, právě se rozhodli vzít si život a skončit se vší tou bolestí, tak ve chvíli, když už by to byli udělali, ať žiletkou, kulkou nebo plynem, ve chvíli, kdy to člověk už už málem udělal, přišel k němu pan Polštář a sedl si s ním a něžně ho obejmul a řekl : " počkej chviličku. "

A čas najednou zvláštně zpomalil a jak čas zpomalil, pan Polštář dokázal jít v čase nazpět až do dob, kdy ten Pán nebo Paní byli jen malý kluk nebo malá holčička, kdy hrůza života , kterou si měli projít, vůbec ještě nezačala a práce pana Polštáře byla velmi velmi smutná, protože jeho prací bylo přimět tyhle děti k sebevraždě, aby zabránil těm letům bolesti, která by stejně skončila úplně stejným způsobem, tváří v tvář plynové troubě, tváří v tvář jezeru.

Ale já nikdy neslyšel o malých dětech, které by páchaly sebevraždy, můžete říct. Správně, protože pan Polštář jim vždy pomohl udělat to tak, aby to vypadalo jako tragická nehoda : Ukázal jim tubu pilulek, které vypadaly skoro jak bonbony, ukázal jim místo na řece, kde byl led příliš tenký, ukázal jim zaparkovaná auta mezi kterými je opravdu nebezkečné pobíhat, ukázal jim plastové pytlíky bez děr na dýchání a jak přesně si je natáhnout.

Protože pro maminky a tatínky vždycky bylo snesitelnější vyrovnávat se se ztrátou pětiletého dítěte po tragické nehodě, než vyrovnávat se se ztrátou pětiletého dítěte, které zjistilo za jaké hovno bude stát jeho život a vzepřelo se tomu. Tedy, ne všechny děti se panem Polštářem nechaly odvést.

Byla jedna malá holčička, která prostě nechtěla věřit panu Polštáři, když jí vyprávěl jak strašný může život být a ten její že bude a poslala ho pryč a on šel a plakal, naplakal takhle velké kaluže slz a příští noc se zase ozvalo klepání na dveře holčiččina pokoje a ona volala: "běž pryč, běž pryč pane Polštáři, už jsem ti řekla, jsem štastná. Vždycky jsem byla šťastná a vždycky budu šťastná"...Ale to neklepal pan Polštář. Byl to jiný pán. A její maminka nebyla doma a ten pán za ní chodil pokaždé, když její maminka nebyla doma a ona zakrátko velmi , velmi nešťastná a když jednadvacetiletá seděla před otevřenými dvířky plynové trouby , řekla panu Polštáři : "proč jsi se mě nepokoušel přesvědčit?" A pan Polštář řekl: "Zkoušel jsem tě přesvědčit ale ty jsi byla prostě příliš šťastná"

A ona otočila knoflík plynu nejvíc jak jen to šlo a řekla: "Ale já nikdy nebyla šťastná. Já nikdy nebyla šťastná."

Když byl pan polštář ve své práci úspěšný, malé děti umíraly příšerným způsobem. A když byl pan Polštář neúspěšný, malé děti žily příšerné životy, vyrostly v dospělé, kteří také žili příšerné životy a potom příšerně zemřeli.A pan Polštář, tak velký, jak byl a tak načechraný, jak byl, celé dlouhé dny jen chodil a plakal a jeho dům byl samé kaluže, a tak se rozhodl udělat už jen jednu jedinou a poslední práci a dost. A tak zašel na to krásné místo, před tím kránsým potokem, který si pamatoval ze starých časů.......

A přinesl si sebou malý kanystřík benzínu a byla tam stará smutěční vrba a on došel až k ní a sedl si pod ni a chvíli tam čekal. Pod stromem leželi všelijaké malé hračky.Bylo tam malé autíčko a malý pejsek na baterky a kaleidoskop.A byl tam poblíž malý karavan a pan Polštář uslyšel otevírání dveří a jemné krůčky, co vyšli ven , a uslyšel hlas chlapce, který volal: " Jen si jdu na chvíli hrát mami." a máma řekla: "dobře, ale nepřijď pozdě na čaj, synku." Nepřijdu maminko"

A pan Polštář uslyšel jak se krůčky blíží a rohrnuly se větve té vrby a vůbec tam nestál malý chlapec. Byl to malý polštářový chlapeček. A polštářový chlapeček řekl panu Polštáři : "Ahoj" a pan polštář řekl : "ahoj" polštářovému chlapečkovi a oba si potom chvíli hráli s těmi hračkami. A pan polštář mu vyprávěl o své smuté práci a mrtvých dětech a všech těch věcech a malý polštářoví chlapeček hned všemu porozuměl, protože to byl šťastný malý chlapík, který vždycky toužil umět pomáhat lidem, a tak se malý chlapeček celý polil benzínem z kanystříku a jeho usměvavá ústa se pořád smála a pan Polštář přes slzy zašeptal: "Děkuji ti", a malý polštářový chlapeček řekl: :To je v pořádku. Vyřídíš prosím mé mamince, že dnes večer si nedám svůj čaj?"

A pan Polštář řekl "Ano, vyřídím", a lhal a malý polštářový chlapeček škrtnul sirkou a pan Polštář tam seděl, díval se jak pomalu hoří a jak se pan Polštář začal pomalu a pomalu ztrácet, poslední věc kterou kdy uviděl, byla šťastný úsměv malého polštářového chlapečka, jak se pomalu vytrácí a utápí v nicotě.

Poslední věc, kterou v životě uslyšel, bylo něco, co ho ani v hloubi duše nenapadlo. Poslední věc, kterou v životě uslyšel, byl křik statisíců malých dětí, kterým pomohl spáchat sebevraždu, jak se vracejí do života a budou muset vést chladné , nešťastné životy, které jim byly souzeny, protože on už nebude nablízku, aby je chránil a ten další křik, to byl křik smrti z vlastních rukou, kterou tentokrát samozřejmě , budou muset provést v nekonečném osamění....

Vincent van Gogh, výstava ve Vídni

Včera dne 15.11.08 jsme uskutečnili s naší milovanou školou velký výlet do Vídně. Byla tam obsáhlá výstava vysoce známého a uznávaného umělce Vincenta van Gogha. Vyjížděli jsme něco kolem šesté hodiny ranní, takže to vstávání moc příjemné nebylo. Jeli jsme zhruba tři hodinky až jsem dorazili na místo. Při pohledu na Galerii Albertina nám ale poklesly čelisti...Velká, táhnoucí se fronta mířila ze schodů až dolů. Naštěstí naše paní profesorka Procházková měla dobrý nápad. A to protáhnout se vchodem pro starší a handicapované lidi.

Inu protáhli jsme se dovnitř. Ovšem vevnitř galerie probíhal teprve ten drsný boj. Boj o přežití. Doslova. Stovky lidí na maličkém prostranství se mačkalo a tlačilo, jeden přes druhého, hlava nehlava..Byly to kruté boje. Avšak odcházeli jsme jako vítězové. Prodrali jsme se přes skupinku japonských turistů až k obrazům a zdárně jsme prošli galerii bez větší újmy na zdraví. Když jsme se prodrali až na chodbu a ke schodům vedoucím do jiné expozice, mohli jsme se konečně nadýchat čerstvého vzduchu. Zajímalo by mě, jestli by mistr Gogh byl rád, že lidé kvůli jeho obrazům udělají prakticky cokoliv :o)
Tento výlet za poznáním tedy dopadl velmi dobře....A teď už vám poreferuji o výletu do Prahy:o)

6 týdnů do vánoc....

Všude už visí vánoční výzdoby, lidi začínají nakupovat vánoční dárky a po krásných barevných stromech v parku ani památky... Začíná být prostě zima. Ne že by mi to vadilo, mám zimu ráda. Jak si tak přemýšlím, tak bych měla začít nakupovat vánoční dárky. Většinu dárků ale vytvořím díky mým "šikovným" rukám :o)) A zbytek koupím.... Ráda dělám lidem radost vy ne?

Zítra jedu do Vídně na mou vytouženou výstavu Vincenta van Gogha...Těším se jak malé dítě ale ještě víc se těším na večer. Budu s Honzíčkem :o) hih.....ve středu jedem do Prahy tož tam se taky těším úplně moc....Burani ve městě to zas bude :oD

Máte rádi krátké filmy Pixar? Dnes jsem narazila na snad jeden z nejlepších....Tak tady ho máte...Pěknou zábavu přeji :o))

třiačtyřicátého podzimního dne :-)

Je pátého listopadu a každým dnem se víc a víc blíží zima. I když to venku podle počasí vůbec tak nevypadá (dnes bylo na teploměru 20,3°C ) ale listí v parku už krásně opadalo a čeká na sněhovou pokrývku. Tak jsem se těšila do Prahy na Mixem a nakonec se nikam nejede... Jagovi se to prý nechce zařizovat tak z toho sešlo.. Co už...vymyslíme nějakou jinou akci no ne?:o)

Já jedu do Prahy za dva týdny se školou tož se těším jak malé děcko...hně v Praze je prý větší zima než tu na Moravě....Tak si alepoň budu myslet že už jsou Vánoce za dveřmi...

Když už tu melu o Vánocích tak za měsíc je mikuláš :o) jee to letí....Mimochodem musíte psát ještě ježíškovi? Já v mých 18ti letech ano....ale beru to jako krásnou tradici z dětství...No o víkendu musím něco sepsat....V tesku už je dokonce vánoční výzdoba a za některýma výlohama ve městě se lesknou vánoční baňky...No říkala jsem si že je to brzo...ale asi ne když za měsíc už bude doma vonět stromeček a cukroví :-p

No nic přeju pěkný den...jdu se učit maturitní otázku do jazyka anglického....

Třetího listopadového dne....

Jelikož včera většina lidí uctívala památku zesnulých tak jsem se sem rozhodla dát video z jednoho parádního filmu, který určitě každý znáte - Beatlejuice ;)



přeji pěknou zábavu ;)