Křičím, avšak tiše.....

Pamatuješ ten den? Ten kdy byla bouřka a my seděli u stolu? Čtyři lidi v těsné blízkosti, sklenice vína…..Tak krásně ses na mě dokázal dívat… Neupřímně? Jen hra? … a přitom to bylo tak skutečné….Ten den jako by se stalo vše zase krásnějším…Kostky ledu, polibky nás všech…..avšak ty jsi byl tak jiný…Noc u tebe? Byl to jen sen? ….. Slova jakoby plynula sama…myslela jsem, že už mi nikdo nemůže ublížit…. Ráno, chvíle spánku…. Ticho..jako by mluvilo za vše…hladil jsi mě po vlasech, po tváři….a díval ses tak upřímně …. Alespoň kousek pravdivé skutečnosti? ….bylo mi hezky…



Jeden člověk mi řekl, že ho zajímá co zase napíšu na blogu…Sice to bylo myšleno k páteční noci…. Ale tady je ještě zbytek citů k jedné krásné červencové noci…..