Seděla v autobusové zastávce, vedle sebe velkou, určitě i těžkou, nákupní tašku. Nebyla mladá, ani moc hezká, ani moc štíhlá, ani noblesně oblečená. Vyndal jsem si z peněženky kartu na autobus a sedl si vedle ní. Šibalsky na mne mrkla a usmála se. Také jsem se na ni usmál, už jsem věděl kdo to je.„Jak jste mne poznal?“ zeptala se.„Úsměv vás prozradil, udělal vám slušivé vrásky kolem očí,“ neobratně jsem ji polichotil. Přál jsem si potkat paní Radost, ale netušil jsem kdy a kde.„Čekal jste asi mladou kočku a potkáte opotřebovanou starou bábu,“ culí se paní Radost.„Tak to tedy né,“ ohradil jsem se, „Radost by měla být už zkušená, aby uměla podarovat i ty, co si to nezaslouží. Zlej člověk by bez vaší pomoci těžko našel lepší cestu.“„Vidíte – a tohle mně lidi zazlívají nejvíc ...že se zastanu i darebáka. Když potěším dítě nebo nemocného, tak je to v pořádku. Radost ale potřebují všichni. No... grázlové si mě stejně pletou s radostnou Zlomyslností.“Její autobus přijel, ale bohužel ne můj. Pomohl jsem paní Radosti s taškou do autobusu. Dveře se zavřely, ještě jsme si stačili zamávat.Škoda, měli jsme si spolu víc promluvit.
www.liter.cz
Autor: Aťan
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat